Kéž by hlavní sdělení tohoto článku vešlo do povědomí všem lidem. Mohlo by pomoct ke změně pohledu na fotografii, aby lidé přehnaně neobdivovali díla, která si obdiv nezaslouží. Fotografům by mohlo pomoci k tomu, aby se zamysleli, co a proč fotí. Hlavním podnětem pro článek mi byla kniha Jána Šmoka, na kterou odkazuji na konci.
Nejprve si roztřiďme lidi, kteří fotí, do čtyř kategorií:
První typ: Zoufalec
Zoufalec je takový typ „fotografa“, který fotí kvůli fanatické vášni pro fotoaparáty a objektivy, vráží do toho peníze, jen aby měl stále to nejlepší. Mezi fotícími lidmi se baví o své nově nakoupené technice nebo o počtu ženských, které přesvědčil ke svléknutí před objektivem (chudáci ženy!). Snaží se ohromit ostatní co nejdelším objektivem. Ačkoli může o focení něco vědět (často nic neví), výsledná fotografie ho vlastně nezajímá, přestože si to sám nepřiznává. Asi netřeba dál rozvádět, věřím, že tento typ vás nepředstavuje.
Druhý typ: Turista
Turista je amatér. Snad každý začínající „fotograf“ fotí to, co se mu líbí, často bez jakékoliv námahy, přesně z místa, kde se zastaví, když něco hezkého uvidí. Západ slunce. Sexy ženská. Vlastní děti. Kytičky. Domácí mazlíčci. Dále fotí to, co navštíví a co spatří na výletech. Hrady a zámky. Moře. Příroda. Lidé, kterým pak fotky ukáže, říkají: „Jůů, tahle fotka je krásná!“ Myslí tím ale opravdu krásu fotografie? Ne. Myslí tím totiž krásu toho, co je na fotografii zachycené (aniž by si to uvědomovali). Fotka v tomto smyslu je pouhá kopie skutečnosti, publikum obdivuje západ slunce, sexy ženu, atd., nikoli však samotnou fotografii. Tyto fotky mají svůj smysl, ale pouze jako informace o něčem – jako vzpomínka na dovolenou, jako představení krásy ženy, jako náhrada popisných slov o tom, co bylo vyfotografováno.
Třetí typ: Komerční fotograf
V tomto typu popisuji průměrného fotografa, který se focením živí. Fotograf zcela správně ovládá nastavení fotoaparátu, nádherné osvětlení scény, umí modelku postavit do svůdné pózy (aby vypadala co nejlíp), ovládá dokonce grafické editory, které fotkám dodají oslnivou krásu. Nepoučená veřejnost ztrácí dech, autora fotek prohlašuje za „nejlepšího fotografa“, všude ho doporučuje, a dokonce mu za fotky ochotně platí. Co se zde změnilo oproti druhému příkladu „turisty“? Téměř nic. Možná se už neobdivuje pouze zachycená skutečnost, ale obdivuje se navíc pečlivé řemeslné zpracování fotky. Co je však taková fotka? Trpaslík na zahrádce, kýč, telenovela a porno.
Proč kýč? Protože fotka je záměrně zpracována tak, aby se všem líbila. Je naoko líbivá široké veřejnosti. Autor může být geniální řemeslník, pouze však řemeslník. Ví CO, KDE, JAK fotit a hlavně ví, co se klientům (široké veřejnosti) líbí. A proto je úspěšný. Přestože ví CO, KDE, JAK, nezabývá se příliš tímto: PROČ. Odpovědí by bylo „pro peníze“, „pro klienta“, „pro úspěch“.
Proč telenovela? Protože je fotka masově oblíbená, ukazuje krásné prostředí s krásnými lidmi a s krásnou vizáží, krásně zpracované. Má však fotka hlubší myšlenku? Stejně jako telenovela nemá žádnou myšlenku, je pouze pro zábavu lidí. Je každá fotka originálním dílem? Ne, je to pásová výroba seriálového zpracování telenovel, všechny jsou si podobné, nedejbože aby přinášely něco nestandardního, na co široká veřejnost není zvyklá – některým lidem by se mohla nelíbit. Komerční fotograf může být dobrý řemeslník, ale zároveň ho neomezuje, když je hlupák bez mozku a necita. V budoucnu může tento typ fotografů nahradit šikovný robot.
Čtvrtý typ: Podivín
Poslední, čtvrtý případ patří kreativnímu fotografovi, jehož výtvory se zdají většině lidí „divné“. Lidé většinou nevědí, jak na takové fotografie reagovat, nerozumí jim, a proto se jim nelíbí, nejsou pro ně stravitelné, protože na ně nejsou připravení. „Divný fotograf“ u fotografování hodně přemýšlí nebo hodně fotí srdcem. Nefotí však jen to, co se mu na první pohled líbí (turista). Nefotí ani tak, aby se všem líbilo zpracování fotografie (komerční fotograf). Fotí tak, aby fotografii dodal autorský přínos. Fotografie v sobě odráží myšlenky nebo city fotografa. Přitom jeho fotka neslouží pro jedno kouknutí, taková fotografie se dá naopak sledovat velmi dlouho i bez toho, aby začala nudit. Autor TVOŘÍ. K práci mu nestačí jen topmodelka. Musí KREATIVNĚ zacházet se světlem, s nastavením fotoaparátu (expozice), s rozložením prvků a barev po obraze (kompozice). Nefotografuje tak, aby zachytil krásnou ženskou, ale aby vytvořil kvalitní (nikoli jen krásnou) fotografii. Neukazuje vnadnou modelku, ale myšlenku, emoce. Důležité je zde sdělení.
Člověk, který nemá co říct, by neměl mluvit na veřejnosti. Bohužel však „mluví“ všichni majitelé foťáků, hned jakmile se naučí mačkat spoušť. Jsme zasypáni takovým množstvím fotek, že si už mnohdy neuvědomujeme, co vzniklo pouhým cvaknutím a co vzniklo vážným úsilím schopného fotografa.
V čem je problém?
Veřejnost zkrátka považuje za dobrou fotku tu, na které se jí něco líbí. Nelze to mít laikům za zlé, protože se fotografií nezabývají, nemají oborové znalosti ani vypěstovaný cit. Za zlé to však můžeme mít těm, kteří fotografují bez obsahu sdělení, kazí ostatním lidem vkus a ještě to vydávají za umění. Ať to vydávají za reprodukce skutečnosti, ne za umění – pak bude všechno v pořádku. Není např. nic špatného na tom ukazovat lidem v internetovém obchodu fotografie předmětů, aby si je lidé dokázali představit, než vytvoří objednávku. Nemusí být nic špatného na tom, zaznamenat dokumentárním způsobem svatbu, sportovní událost nebo jinou akci. Není vyloženě špatné fotit porno a glamour, dokud to lidé chtějí a vyhledávají. Lidé přece chtějí zábavu, chtějí informace, vzpomínky, podobenky svých dětí na památku, chtějí vypadat na fotkách co nejlépe a nezajímá je obecná hodnota fotografie. Důležitá je pro ně pouze hodnota fotky, jak ji vnímají sami, zábava při focení nebo vzrušení při pohledu na obsah fotky. Rodičům bývá lhostejné, že fotky jejich dětí nezajímají cizí lidi. Fotografové, kteří těmto lidem vyhoví, bývají komerčně úspěšní a obdivovaní, ale jsou to často řemeslníci, nejsou to umělci. Jak už to v minulosti nejednou bylo, umělci jsou širokou veřejností nepochopení a přehlížení. Obdivovat je dokážou jen odborníci naladění na stejné vlně (jiní fotografové, teoretici a milovníci umění).
Informativní vs. emotivní fotografie
Základní dělení fotografie je na dva proudy: informativní a emotivní. Oba směry jsou důležité a nelze říct, který by byl lepší. Je však potřeba si uvědomit rozdíl.
První směr: informativní fotografie
Informativní fotografie je reprodukcí skutečnosti. Typicky se jedná o reklamní produkt, fotografie v učebnici, podobenku na občanském průkazu. Je to koneckonců skoro každá fotografie, kterou denně vídáme na ulici, v časopisech, na internetu. Pokud se nesnažíme, jinou fotografii než informativní nejspíš nespatříme. Informativní fotografii bereme za standard. Nevíme, že můžeme chtít něco víc. Myslím si, že je to většinou i to, co se vydává za glamour, fashion, beauty atd. Tyto žánry lze samozřejmě vytvořit nejen reprodukcí skutečnosti, bohužel však existuje tolik amatérských i profesionálních fotografů, kteří nás přesvědčují o opaku. Co říká průměrný glamour navíc, než „koukej, jaká jsem sexbomba“? Fotograf může vyvinout sebevíc úsilí, ale nakonec mu vždycky zůstane jako výsledek jen vzrušující obrázek krásné ženy. Vyšší smysl? Žádný.
Druhý směr: emotivní fotografie
Emotivní fotografie vzniká kreativní tvorbou a působí na emoce adresáta (diváka) fotografie, informace (např. o vzhledu člověka) není prioritou. Nezáleží tolik na tom, CO je na fotografii, ale spíš jak fotografie působí. Není to reklamní produkt, ale výtvarné zátiší (ukazující činnost člověka, vzájemné vztahy předmětů, symbolická zastoupení, nepodbízivé výtvarné kvality).
Svatba lze fotit informativním způsobem jako záznam skutečnosti, lze ale vyfotit i jako vyjádření emocí a životní radosti očima fotografa. Tváře postav mohou být nahrazené siluetami (pouze černé tvary), mohou být rozostřené, mohou být pohybově rozmazané, v polovině oříznuté, cokoliv – důležitý není dokument, ale emoce. K vyvolání emocí může fotograf kreativně využít všechny dostupné prostředky.
Pokud jsem v souvislosti s informativní fotografií psal o glamour, do emotivní fotografie bych zařadil i výtvarný akt. Cílem aktu není ukázat, jak je žena sexy. Cílem není ani anatomická studie pro doktory. Cílem je výtvarné působení a sdělení o lidské bytosti, je to intelektuální pojetí pro vzdělaného diváka, usměrňující diváka k ukázněnému vztahu k nahému ženskému tělu. Můžeme obdivovat krásu lidského těla, ale cílem není, aby nás jen vzrušovalo. Tvář na aktu nemusíme vidět, objekt je obecný, není to ani topmodelka, ani sousedka – sdělení je obecné. Zároveň nadčasové. Obdivujeme kvalitní fotku, protože je na ní současná populární herečka? A co za třicet let, bude fotka stále někoho zajímat? Nebude, leda že by někdo pátral po jejím vzhledu, po informaci.
Nadčasové sdělení má vyjadřovací prostředky, které se neopírají o soudobé módní způsoby tvorby fotek v komerční sféře. Fotografii můžeme obdivovat i poté, co bytost na fotografii přestane být známá, i potom, co způsob zpracování fotografie přestane být módní. Kvalitní emotivní fotografii obdivujeme pro její vysoké estetické hodnoty, pro myšlenku, pro úsilí, které na fotografii nemusí být vidět, ale přesto je znalcem poznáno.
Fotografii obdivujeme i pro dlouholeté zkušenosti, které jejich autor získal, než danou fotografii vytvořil – fotografie totiž nevzniká sama o sobě, ale odráží se v ní všechny předchozí snahy autora, jeho zformovaná autorská osobnost.
Rozhodnutí pro fotografa je…
1. Zda fotit pro pouhou zábavu ze samotného focení, pro nepoučenou veřejnost, pro obdiv, vydělávat si fotografií hodně peněz? Pak je řešením informativní fotografie. Znovu opakuji, že tento proud nepokládám za špatný nebo za nesmyslný. Autoři zde musí tvrdě dřít a mít hodně zkušeností a znalostí, přesto však jejich fotky mají jediný smysl: sdělení informace.
2. Zda fotit pro potřebu nebo touhu sdělit lidem něco hlubšího? Každý má jinak důležité sdělení, jak důležité je to vaše? Zda vzdělávat lidi, kreativně tvořit, zanechat po sobě zprávu o sobě samém nebo o autorském pohledu na svět, ukazovat lidem emoce (nikoli informace), kterých by si sami o sobě nevšimli? Pak je řešením emotivní fotografie.
Moje poklona patří těm fotografům, kteří dokáží bez přetvářky skloubit oba směry, vydělávat si peníze kvalitními fotografiemi, uspokojit klienta i vlastní tvořivost. To ale není vždycky možné (v závislosti na povaze sdělení).
Shrnutí
Co jsem se v té hromadě slov snažil říct? Že drtivá většina fotek, co vídáme, je výsledkem řemeslníka, líbivou kopií skutečnosti. Menší problém je v tom, že si to většina lidí neuvědomuje, větší problém je v tom, že si to neuvědomuje ani většina fotografů. Největší průšvih přichází tehdy, když se informativní fotografie vydává za jeden jediný vrchol snahy při focení. V takovém případě by se fotografování redukovalo na pouhý informační systém, který sám o sobě nemůže být povýšen na umění. Přitom fotografie umí daleko víc než jen uchovávat a předávat informace, než jen ukazovat „nádherné věci“. Chce to nejen řemeslné dovednosti, ale také lidský intelekt, cit, srdce, kreativitu a potřebu sdělení. Až si uvědomíme, že existují i jiné cíle než ukázat západ slunce, vyfotit si na památku naše děti, svlíknout modelku, vytvářet barevně líbivá oslnivá díla, soustředit se na povrchní kýčovité efekty – pak bude pro nás fotografie znamenat mnohem víc. Dívejme se na fotografie více kriticky, nejen v pojetí líbí/nelíbí.
Více k tématu informativní a emotivní fotografie se dočtete v knize profesora Jána Šmoka Začněte fotografovat. Kniha je z roku 1983, přesto je svým zaměřením nadčasová a lepší než většina soudobých rádoby „odborných“ příruček pro fotografy.
Budu rád, když se o svůj vlastní názor podělíte dole v komentáři.
Absolutně jsem nepochopila co chtěl básník říci. Fotografie přece nejsou jen od toho aby byly uměleckým dílem. Nevím proč je tu většina fotografů označena za řemeslníky proto, že fotí líbivé věci a vyzdvihováni ti, které autor označuje za divné, nad jejichž fotkami se musí přemýšlet. Je naprosto normální chtít mít doma hezké fotky, ne divné. Že by z autora mluvil strach z konkurence? Stejně tak vy také nechodíte na jídlo do hospod kde vám plácnou na talíř cosi, abyste se mohl zamyslet nad tím, co chtěl kuchař říci tím, že vám uvařil něco, co vypadá jakoby už někdo dříve pozřel.… Číst vice »
Dobrý den, Kristýno, děkuji za návštěvu blogu. Pozorně jsem si přečetl Váš komentář a věřím, že prakticky sdílíte stejný názor s obsahem článku. Tento článek poukazuje na rozdíl mezi informativní a emotivní fotografií. Na některé Vaše myšlenky budu reagovat citacemi přímo ze článku: Píšete: „Fotografie přece nejsou jen od toho aby byly uměleckým dílem.“ Obsah článku s tímto souhlasí: „Základní dělení fotografie je na dva proudy: informativní a emotivní. Oba směry jsou důležité a nelze říct, který by byl lepší.“ Píšete: „Nevím proč je tu většina fotografů označena za řemeslníky…“ Protože: „…drtivá většina fotek, co vídáme, je výsledkem řemeslníka, líbivou… Číst vice »